První soutěž kterou jsme s Evou jeli byla soutěž Pražského pohátu IKEM 24.3.1985. Tehdy to byla moje už osmnáctá a skončili jsme 27. Na svoji osm set první jsme se dohodli zase spolu a vyrazili jsme do Terezína. Zručka vytištěná na papíře se jí zdála docela snadná a dorazili jsme na bývalý buzerák přesně v 8 hod jako jedni z prvních. Šel jsem se podívat ke startu a Víťa už nás naháněl abychom jeli. Všiml jsem si , že má přichystané takové zvláštní lyžařské brýle, skrz které není nic vidět. Tak jsem oznámil Evě, že to asi jednoduché nebude. A nebylo. Výjezd řady se dá odjet i poslepu, ale do první branky už jsme se nevešli a chvíli se nás kolík držel. Do dalších dvou branek už jsem Evu stihl donavigovat, i kužel jsme objeli a čtverec trefili. Naštěstí byl o 50% větší, než normálně. Pak jsme se šli nasnídat. Protože jsme startovali jako úplně poslední, měli jsme dost času pokecat s ostatními posádkami.
První etapa obsahovala čtyři části, ve dvou z nich byl jeden vložený itinerář a v jedné I podmínka. Třetí část končila v bodu Ж. Nás “lingvisty” hned napadlo, je to vůbec bod, když se body označují jedním písmenem velké abecedy, ale tohle byla bukva azbuky a bůh ví, jestli je velká? A čtvrtá část už se jela podle plánku S, což byla sovětská asi vojenská mapa M50 prostoru od Lovosic po Hlinnou, kde se to bukvama jen hemžilo. S touto mapou jsem se trošku trápil v Камыку a hlavně v Миржевицих, kde kvůli výrazně jinému tvaru křižovatky nešlo odbočit směrem k časovce. Po zjištění, že to jinudy nejde, jsme se tam protlačili. Po dobrém obědě druhá etapa opět se čtyřmi částmi, v první taky pohádka, ve třetí dva vložáky a ve čtvrté podmínka. Po startu v první části jednoduchý šipkáč do Litoměřic. Jinudy snad nikdo nemohl jet a v cíli zjišťujeme, že nám a deseti dalším posádkám chybí průjezdka č. 49.
Z kamerového záznamu zjišťuji, že byla před cedulí Litoměřice nešťastně umístěná za stavebním plotem a navíc z poloviny překrytá trávou.
V pohádce bylo si třeba uvědomit, že za železničním přejezdem vpravo je vpravo co nejvíce a dojet si za garáže pro SPK 53. Ve druhé části jsem bohužel moc pečlivě měřil SM2 a zjistil, že je znatelně kratší, než aby šla až na hlavní silnici. Tak jsem špekuloval, co tím autor chtěl řici a vyšpekuloval jsem, že asi chtěl na jejím konci odbočit doprava na mapovej chlup. No nechtěl a my se elegantně vyhnuli SPK9.
Dojeli jsme třetí část a zjistili jsme, že jsme nenašli vložákovou šipku a nápisem CHINTEX. Tak jsme našli, kde je sídlo firmy a vydali se ji hledat a dopsali druhou SPK15 do pořadí.
Ve čtvrté části jsme si zajezdili do cíle podle plánu Theresienstadtu z roku 1843. I tady se mi podařilo lehce zakufrovat, když jsme odbočili moc brzo na náměstí, na druhý pokus už jsme se do cíle trefili.
Při pohledu do výsledkové listiny mě zarazilo, že z 28 posádek jenom tři nemají trestné body za blinkr. Já už jsem říkal v roce 1983 svému neslyšícímu řidiči že, pokud blinkry nepoužívá při normálním provozu, že to nemá v krvi a tím pádem i při soutěži na to může zapomenout.
ČLÁNKY NAŠÍCH DOPISOVATELŮ