28.01.2014 13:56   Kam šel Shell 2013

Coby vítězové uplynulého ročníku AOS Shell 2013 jsme si s manželem sedli a zavzpomínali na jednotlivé soutěže a chtěli bychom se s vámi podělit o naše dojmy.
Především nás na každé soutěži pobavili pořadatelé prohlášením, že "času máte dost, nemusíte nikam spěchat". My vždycky některou etapu honili s jazyky na vestách. Také pro naši posádku platí, že máme pomalý nástup do první etapy, jako kdybychom vždycky znovu museli vymýšlet, co s tím. Z celkem osmi vypsaných soutěží jsme jich objeli sedm a k tomu navíc Podřípské prasátko. Letos, na rozdíl od minulého ročníku, jsme se opravdu těšili. (V předchozím ročníku jsme naskočili někdy těsně před létem, a aniž bychom doopravdy tušili, na co jsme se to dali.) Netrpělivě jsme zaregistrovali číslo a začali jsme hlídat kalendář.

Nejprve únor a Zimní Hrubá skála. Počasí si se všemi posádkami dost ošklivě pohrálo, až museli pořadatelé přerušit prostřední etapu a odchytávali posádky, které na ni stihly vyjet, všude možně po cestě. Nikoho neztratili, a za to jim patří uznání. Samotná soutěž, ve výsledku tedy dvouetapová, patřila podle nás k těm hezkým, jezdivým, kde naše chyby spočívaly spíše v nepozornosti, než v nejasnostech. Nebylo v ní přespříliš slepých map, a i když ty zadané neměly uvedené měřítko, vždy měly nějaký vztažný detail, takže nás nestály absolutní zásek v řešení itineráře. Nechali jsme se dokonale nachytat na podobnosti základních map, kde jsme si pamatovali oblouček vynechaný ve druhé etapě, takže abychom to napravili, ve třetí etapě jsme ho jeli - a on už tam pochopitelně v základní mapě nebyl. Vždycky si za cíl dáváme hranici TB 1000, což jsme zde vůbec nesplnili, ale jen jedna posádka se pod tuto hranici nakonec vůbec vešla - tedy nelze tuto soutěž považovat za jednoduchou.

V dubnu přišla Střelka Horní Branné se startem na zámku. Soutěž byla pořádaná i pro místní nadšence také v kategorii zájmovka. Zadané itineráře obou etap vypadaly zrádně jednoduše - v podstatě pár okýnek, především v etapě první. Přesto jsme v obou etapách čerpali nějaký ten čas navíc, ale moc ho nebylo a nakonec to s jízdou zručnosti byly naše jediné trestné body a splnili jsme svůj cíl mít pod 1000 TB. Jenže ouha - ze 13 posádek jich to ovšem dokázalo hned 11 - takže není čím se chlubit. Alespoň jsme spolu s vítěznou posádkou měli jako jediní obě etapy projeté bez chyby. Tato soutěž byla z našeho pohledu absolutně nejlehčí z celého ročníku. I tak ale musíme pochválit pořadatele, že se hezky jela a rozhodně jsme neměli v jejím průběhu dojem, že se nudíme. A velmi se nám líbilo zjišťování faktických informací v rámci vložáků. Ani v této soutěži nás netrápily mapové podmínky.

Po jarních záplavách uspořádali Roudničtí Podřipský Dakárek. Naskočili jsme až odpoledne, coby doplněk Českého poháru. Pravděpodobně i proto se tentokrát nekonala jízda zručnosti. Zajímavým vedlejším účinkem této vynechávky bylo zjištění, že se všechny čtyři posádky, které zde soutěžili v Shellu, výkonnostně nijak významně neliší. Rozdíl mezi nejlepší a nejhorší posádkou činil asi 300 TB a ani jedna ze všech čtyř posádek se nedokázala dostat pod hranici 2000 TB. Z tohoto hlediska tedy soutěž byla překvapivě těžká. Jenže subjektivně jsme to tak rozhodně nevnímali. Zadání bylo nepřeplácané, slepé mapy (pravda 8 kousků na jednu soutěž je docela dost) byly vztažené k základní mapě a plánky včetně šipek byly jednoznačně přehledné a dobře čitelné. Naší posádce se velmi líbila chlupatice, i když jsme se v první části první etapy nejdřív neobtěžovali rozlišit mezi její mapovou a reálnou částí a všechno jsme to jeli reálně.

Po letní přestávce, zpestřené Podřípským Prasátkem, které mělo tu pěknou vlastnost, že se jelo bez časového limitu, následovala sprcha v podobě dvoukola Prahy, Vrchlabí a Únětic. Přestože byla úroda TB v Roudnici veliká, alespoň jsme měli dojem, že víme, co děláme. To se ovšem nedalo říct o dvoukole Service Tour. V dopolední části, kterou jsme subjektivně hodnotili jako horší, byly výsledky všech zúčastněných posádek podobné a rozdíl, stejně jako v Roudnici, nebyl větší než necelých 400 TB, přičemž jsme se všichni potrestali za více než 2000 TB celkem. Největším kamenem úrazu pro naši posádku byly slepé mapy. Přestože měly všechny uvedeno měřítko, nedokázali jsme dvě ze tří ve druhé etapě vůbec najít. Dodnes nedokážu najít v podkladech bod A, ke kterému se vztahovala SM22 a SM23 zadaná jako písmeno L bez jakéhokoliv odkazu do základní mapy nebo některého z plánků jsme museli prostě a jednoduše vynechat a s tím a celý konec druhé etapy. Na řešení těchto dvou prvků jsme spotřebovali celý možný časový limit a dojížděli jsme podle základní mapy do časovky na vteřinové těsno před diskvalifikací.

Druhé, odpolední kolo v Dobříši bylo ozvláštněno barevnou mapou Dobříše, kterou bylo možno použít jako takovou KPZetku v nouzi nejvyšší. Zadání nevypadalo nějak moc nebezpečně, ale počet slepých map stoupal jako zlatá horečka v Sazce - v první odpolední etapě jich bylo už pět, alespoň však všechny byly dohledatelné. V druhé etapě ještě další tři a k tomu dva chytáky - jednak název Dlouhá Lhota, který byl v základní mapě, ale nikoliv na ceduli obce v reálném světě, a pak podmínka v kótě 378, která se ovšem neměla plnit, protože jsme tím místem projížděli, ovšem jízdou reálnou! Výsledky tohoto kola byly mnohem rozptýlenější, zatímco my jsme se jako jediní dostali pod hranici 2000 TB, a druhá posádka v pořadí měla těsně nad ni, zbylé dvě posádky atakovaly (a jedna přesáhla) i hranici 3000 TB. Bylo to tedy zdaleka nejvytrestanější kolo celého ročníku.

Jako bodový balzám na duši pak působila soutěž pořádaná kladenským autoklubem. V tomto kole byly extrémně přehledné poklady, a barevné provedení tomu velice pomohlo. Zadání bylo asi druhé nejjednodušší v ročníku s velkým podílem reálné jízdy podle šipkového itineráře. Soutěž, stejně jako Střelku v dubnu zpestřovaly další úkoly typu všímání si budov a hledání fotek a také zapisování prvních písmen projížděných obcí. Detaily mapových podkladů, např. označení kót a přerušené komunikace byly pohodlně výrazné a ani krátká pohádka v zadání druhé etapy nebyla vůbec na škodu. Po dlouhé době se nám podařilo prolomit hranici 1000 TB (jako jediní) a navíc všechny chyby, které jsme udělali, jsme si dokázali najít sami (je sice pravda, že konec první etapy s hlady ječícím dítkem v zadní sedačce byl prostě odbytý, ale je to taková trochu hloupá výmluva).

Říjnové Příbrami jsme se bohužel nemohli zúčastnit a docela nás to mrzelo, protože o rok dříve se nám docela líbila. Tak jsme namísto toho vyrazili do Tábora, kam jsme se zase nedostali rok předchozí. Jeli jsme tam trochu s menší motivací. Věděli jsme, že když nedorazí posádka s číslem 102, která by s největší pravděpodobností zvítězila, jsme už vítězové českého Shellcupu a tak ani naše soustředěnost nebyla úplně dokonalá. To se projevilo jak na navigátorce, které poctivě zahlásila začátky Sezimova Ústí a posléze Tábora, ale první písmena těchto obcí do výkazu nezapsala, tak na řidičovi, který do té doby měl jen jednou v soutěži 100 TB za radar, a který tentokrát dupnul v lese u fotbalového hřiště na plyn a přestože mu to v zápětí došlo, a snažil se brzdit, těch 78 na 50 stále ještě měl. První etapa byla z větší části zadaná jako vyprávění, což v krátkém textu nevadí, ale v rozsahu půlky strany A4 už tak moc rádi nemáme. Nicméně text byl velmi srozumitelný, a absolutním začátečníkům docela pěkně ukázal, co se vlastně při průjezdu hledá a hlídá. Jen jsme si nějak zapomněli přečíst vložáky a tak jsme se po půlce etapy museli vracet a dojet si pro první ceduli za odbočením po třetím křížení s železnicí. Naštěstí nás do té doby nikde nepotkala živá kontrola, a tak jsme to jen trochu odnesli čerpaným časem. Ve druhé etapě nepřišlo žádné překvapení, snad jen přejezd mezi kótami 131 a 532 jsme splnili, ačkoliv jsme během jízdy nevěděli, kdy vlastně. Hledáním jsme ztratili příliš mnoho času, a tak jsme museli trochu odbýt konec druhé etapy, abychom stihli dojezd včas.

Kdybychom měli shrnout hodnocení Shellcupu Čechy v roce 2013, lze říci následující:

Soutěž Střelky v dubnu, Kladno v září a a částečně i říjnovou Krajem Kalicha bychom bez váhání doporučili všem začínajícím posádkám, které nikdy nic takového neviděly.
Soutěže v Roudnici a v Horní Branné a Krajem Kalicha malinko trpěly tím, že se předpokládaly posádky ze Shellu, které ale v podstatě už nejsou nováčkovské - někteří jezdí již dlouho, a úplný začátečník dělá více chyb. Krásně to je vidět na Kalichu, kde na prvních čtyřech místech skončily posádky, které Shell jezdili celý rok pravidelně, a teprve za nimi se umístily všechny další a všechny s více než 2000 TB.
Dvoukolo Service Tour bychom s nejlepším svědomím nikdy nezařadili mezi začátečnické. Nejenom, že nijak neulehčují poněkud nepřehlednými mapami, ale také obsahují zdaleka nejvíce prvků ke sledování.
Nu, ročník 2013 je za námi ... a před námi leží Český pohár 2014. A my zase nevíme, do čeho se to vlastně pouštíme.

autor příspěvku: TerezaP