Orientační závody nám začali už po cestě do Hlučína, protože od rána hlásili, že dálnice mezi Brnem a Olomoucí je spíš parkoviště. Vyrazili jsme tedy z Brna na sever přes Blansko, Jedovnice, Plumlov a Lutín chtěli najet až před Olomoucí. Mimochodem není nad jakoukoliv mapu, když chcete jet jinudy než vás stále tlačí navigace. Bohatě posloužil A5 atlásek. Z Lutína to bylo dál zavřený, takže nás to hnalo na dřívější nájezd. Tam jsme se však pouze z nadjezdu přesvědčili, že je to pořád jen nekonečná kolona, dálnici jsme překřížili a snažili se dostat do Olomouce od jihu. Díky dalším uzavírkám a nemožnosti z některých příjezdů do Olomouce najet na její obchvat (atlásek A5 sice super, ale je již staršího data, a tak tam ten obchvat ještě není), se nám podařilo najít super levnou benzínku. Teď v pátek měli benzín i naftu za 33,30, což bylo skoro o šest korun míň než na dálnici.
Je to necelej kilometr od obchvatu, takže není od věci se tam zastavit, až pojedete kolem.
pumpa zde
My nakonec natankovali i po cestě zpátky. Po najetí na obchvat jsme skoro hned stáli v koloně, ale naštěstí jsme se za 10 minut dostali k zúžení, a pak už to jelo.
Na samotnou soutěž jsme se těšili, byla to prvotina od Martina Klasy a tak se dalo očekávat, že ze sebe dostane vše co se v něm střádá za ty léta ježdění. Start byl však trochu ukolébavající, až jsem si v jednu chvíli říkal: „Marťo, tak co je? Kdy to příjde?“. Jenže hned v zápětí jsem hlásil první „Otoč se!“, když jsem na mapový P mířil na jednoznačnej výjezd. Chtělo to se tedy co nejrychleji probrat a začít dávat pozor, protože dál už to bylo rozhodně potřeba. Musel jsem rychle předělat SM11 z M20 do ZM M25, a sám jsem byl spokojen jak mi to pěkně vyšlo mimo obě nastražené mapové komunikace. Přeměřit dvě varianty nájezdu a jedem. Po cestě však bez plechu, což se nám nezdálo, a tak to vezmeme ještě jednou dokola. Zase nic, a tak říkám, že je to asi jen za 60 za SPK J. V cíli nakonec zjišťujeme, že autor i větší část soutěžících jedou delší variantu dokonce za 120 TB. Další kótu a delší opuštění SM 12, již zvládáme v bdělém stavu bez problémů. Problém byl až s vyjetím z Hlučína na Ludgéřovice. Vidíme, že i další posádky se tam motají a nejsou si jisty tím, jestli v takto nakreslené křižovatce lze odbočit doprava (skoro rovně), když to skoro rovně je nakresleno jako velký záhyb spíš protisměrem za zeleným ostrůvkem.
takto to vypadalo
Zkoušíme tedy jednu variantu po „plech“ a pak i druhou. Tam není nic, navíc mi připadá, že nás chce autor díky neexistenci odbočovacího pruhu a vodorovného značení z varianty s plechem dostat přes následující křižovatku rovně. Volíme tedy variantu, že odbočit šlo. Ti co jeli však variantu bez plechu měli pak trochu problém s další kótou, a tak to naštěstí dotlačili k řešení, že provizorní značení před křižovatkou (například přeškrtnutej pruh rovně), jim jízdu rovně neumožní (i když zákaz už byl odtaženej bokem), a jeli z této křižovatky stejnou cestou jako autorova varianta. Následující řešení do kóty 222 se stejně muselo předělávat, kvůli kratšímu řešení. Trochu se zpožděním, protože ve vzorových průjezdech nebyla jednosměrka, která byla v ZM, a tak někteří nebyli nadšení se změnou umístění, ale sportovně musí uznat, že poslední varianta byla správná. Potom bylo potřeba si dát pozor na mapovou komunikaci přes parkoviště v Petřkovicích, následoval pěkný průjezd Lhotkou a Hošťálkovicemi. Po druhém výjezdu z kóty 289 jsem napřed nechytil správné najetí na mapu, a když jsem to pak našel, tak jsem pln uspokojení nenašel kratší otočení vedle 289 pro opuštění dědiny na sever směrem k ČK, tak tu chytáme jedinou stovku v etapě (těch dalších 60 netuším kde se vzalo). Při příjezdu k ČK pak ještě nastal další případ pro Chocholouška. Nezažil jsem to na soutěži zdaleka poprvé, kdy zdánlivě jednoznačná situace zapůsobí nějak psychologicky na navigátory tak, že ji řeší naprosto nesmyslně a to v hojném počtu. Zde šlo o to, že napravo od hlavní byl delší objezd a v něm skoro na začátku vzdálenějšího ramene ČK. Šlo tedy buď hned odbočit do prvního ramene, celý to objet a těsně před hlavní dojet do ČK. A nebo si ještě kousek popojet po hlavní, odbočit do zadního ramene a být hned v ČK, což byla asi třetinová vzdálenost. I když moje první myšlenka byla ta delší blbost, tak mě zachránily další dvě kóty v té dědině, které jsem chtěl nějak použít, když už tam jsou. Takže jsem si napřed všiml, že chci jet blbě, a ještě jsem nahlásil, že asi nepůjde odbočit ani do druhého ramena, abych se na svůj vysněný průjezd dostal. Jenže to šlo a místo časovky tam byla živá. Raději jsme tedy ještě zkontrolovali zákaz odbočení, pak si ji vzali a díky lístečku jsme konečně jeli to co už jsem měl připravený. 20 minut zpoždění nebylo úplně málo, na druhou stranu čistě jsme to rozhodně nejeli. Startovní číslo 5 39 minut, č. 20 40 minut a 72 dokonce 44 minut po záhozu konce etapy. Druhou etapu jsme pak projeli jako nůž máslem. Jedinou chybičku jsem udělal na chybném detailu bez jednosměrky ze ZM, ale díky nemožnosti odjet dál jsem na to rychle přišel. V Hlučíně jsme pak nenašli SPK A na parkovišti, takže za 100 TB plus 7 minut. Tato etapa byla opravdu pěkná, zvlášť pasáž mezi dvěma živými, nebo třeba dlouhá jízda na poslední mapové P. Výsledky byly i přes pár přepočítávání za chviličku a vyhlášení tak přesně podle harmonogramu v jednu ráno.
Nesmím samozřejmě zapomenout na výborné tématické perníčky od Zuzky, které se fasovali na startu. Díky jejich konzumaci v ČK mezi etapami a následné pochvale v živé kontrole jsem navíc po závodě dostal ještě jeden balíček .
Tak mám splněno a ti ostatní co vám chybí pohled z bedny jděte trochu do sebe, neignorujte Důžu a jeho prosby a něco sepište.
ČLÁNKY NAŠÍCH DOPISOVATELŮ