10. kolo MČR, Hostivické finále
Musím přiznat, že překvapivější vítězství jsem ještě nikdy nezažil.
Hned po startu jedeme na kříži doleva, a za chvíli v Chýni nevím kudy do kóty 300, obě varianty jsou stejně dlouhé a v žádné není plech. Najedeme Chýni znova a já stále nechápu, co tady mám dělat. Výjezd z 300 na západ navíc ani v mapě není. Naproti vidíme SPK T, ale k ní se nedá nijak rozumně dostat. Pak vidím jak přijíždí Míra, vezme to v pohodě po hlavní, v 300 doleva a zastaví. Ha, teď asi bude řešit ty dvě stejný varianty, takže je tu stejně jako já. Takže jsme tu asi dobře a jen hledám něco co tu není. Lineární iti dáváme bez problému, na konci jen váhám jestli smazat cestu do které vyjíždím. Já bych se tomu vyhnul, ale abychom použili v podmínce obsažené „ i jen částečně“ a skrytou šipku jednosměrky mažu i tu výjezdovou komunikaci. Následující mapovou fintu za SPK T, jako většina nedáváme a tak rozpačitě se dvěma plechy míříme do kóty 162. Po cestě vidím za kolejema SPK 1, ale netuším jak se k ní dostat. „Asi se tu pojede třetí etapa zpátky“ říkám si. Červený újezd opět nechápu, párkrát se tam omotáme kolem bloku nahoru dolu, a pak akorát potkáme na hlavní SPK 4 v protisměru. V Unhošti mi konečně příjde, že začínáme něco jezdit, ale zdá mi, že některý cesty jezdíme na můj vkus nějak mockrát. Navíc dle zalomení mapy na náměstí, to vypadá, že mapa vede do průjezdu k Městské policii, ale pak to nejde zajet. U kóty 216 pak opět párkrát nahoru dolu kolem bloku, bez využití jednosměrky přes kótu 220. Když pak nemám v mapě kótu 255 do které mám jet, tak moje sílící podezření se proměnilo v jistotu. Vím, že mapy tiskne Zdeněk a protože Míša nikde nenapsala na mapy ke které patří etapě (což je mimochodem velice nepraktické i teď u psaní pohledu), tak Zdeněk omylem secvakl první etapu asi s mapou ke třetí. Možná že nás pošlou z časovky zpátky na start. Ale asi to tak budou mít všichni, a na to už by nemusel být čas, tak to zkusíme nějak dojet. Chvíli váhám, jestli jet až do prvního místa s výjezdem, což je kóta 299, ale rozhodnu se to nějak zkusit zajet. Vjíždíme do Kyšic a tak hlásím Alešovi: „Jak vyjedem z Kyšic, tak končí kola. To ještě fakt žádný nebyly?“ Žádný nebyly! Já se furt koukám, asi jsi mě vedl jinudy,“ má jasno Aleš. Za chvíli nás to vyvede do slepých komunikací mimo mapu, kóta s podmínkou i dvě šipky k ničemu. To už mě ale vůbec nepřekvapuje, když máme tu jinou mapu. Kašlem na to a jedeme dál. Hned za Kyšicema vidíme první kola, který už jsou k ničemu. Braškov Valdek i Velká Dobrá se následně dají projet v pohodě i po naší mapě. U časovky jsem pak na rozpacích z jejího detailu, umístění a průjezdu bez plechu, ale to už mě dávno nemůže nic rozházet. Ivaně hlásím, že jsme měli pravděpodobně mapu na jinou etapu, ale Michal ani Míša tam nejsou, tak si jdu zajet zručku. Potom se ptám Ludvíků co oni na to a kolik potkali těch vložáků na kola. Prej pět. Aha, začíná mi svítat, tak houby jiná mapa, kola dělaly průjezd. Aleš trvá na tom, že tam žádný nebyly a kdo ví kudy jsem ho vodil. Je mi jasný, že to bude pořádná nálož a chvíli přemýšlím jestli to raději nezabalit, než si kazit sezónu s dvěma dvojkama umístěním v druhé desítce. Ale nic, když už jsme tady tak jedem. Trochu bez zájmu startujeme do druhé etapy a brzo mě dohání únava z pracovního vytížení v posledních měsících. Alešovi mezi dědinama hlásím, že si zdřímnu, ať mě vzbudí až někam dojede. Jinak se mi jelo pěkně a necítil jsem už takovou marnost jak v první etapě. Zdálo se mi, že chápu o čem to je a když byla nějaká chybička, tak že vím, jak to Míša chtěla. Na očičku nad mostem vedle kóty 246 jsme se zase jednou potkali s Ludvíkama a točili se proti sobě. V časovce jsme se o tom pak bavili a já říkám, že podle směru otáčení ,to bylo tak jak jsme jeli my, a že jsem myslel, že nás chtějí jen zmást. Oni si ale mysleli to stejné o nás, ale za 200 TB :). Na třetí etapu už jsem se probral a opět se mi zdálo, že vím co jedu. V itineráři mám dva otazníčky z nichž jeden byl návrat na SM2 nuceně přes její konec a druhej je po cestě do kóty 161. Nedaří se mi však teď identifikovat, která mapa patří ke třetí denní etapě, tak nevím co to bylo, možná ta plná u Amazonu.
Stejně jako v noci, hned po našem dojezdu už visely výsledky po první etapě. My jedenáctí, z prvních jedenácti plechů máme tři. „Tam fakt žádný kola nebyly“ opakuje se Aleš :). Vyřeším s Michalem jeden stejně dlouhej průjezd a jednu špatně napsanou průjezdku ve vzoráku a další dvě etapy máme čistý. No tak uvidíme co to dá. Po obědě se jdu mrknout a jsou už výsledky po druhé etapě. My první. „Cože?“ Za první etapu už máme jen 700, něco se prý ztratilo. A to už jsem věděl, že mají někteří nějakej kratší průjezd v první etapě bez plechu, místo jinejch tří, takže by se nám mohla první etapa ještě vylepšit. Nakonec tedy první etapa jen za 500 a i když i jiní mohutně upisovali první flek už nám zůstal. Tak to jsem opravdu nečekal. Navíc klobouk dolů před Zdeňkem Klenákem, kterej s Vaškem skončil těsně pátej.
Trochu mě mrzelo množství připomínek, rušených sekcí, průjezdů ano i ne. Někdy i věcí které bych neuznal. Jako v D2 SPK 71 nebo 21 při jízdě do kóty 200. Ve vzoráku byla správně 71, pak jdu kolem a je tam 21. Na otázku proč, dostávám odpověď, že se na světlech nesmím točit. Spolu se Zdeňkem Klenákem a Mírou Paulů jsme Míše vysvětlily, že jsou to dvě mapové křižovatky a tudíž nemůžu dopředu uvažovat s tím, že na té druhé nebudu moct doleva. Trasu přehodnocuju, až když nemůžu v namyšlené pokračovat. Ti co jeli rovně, to zahodili už o křižovatku dřív, navíc se znalostí, že ty semafory jsou přes obě ty mapový křižovatky, a že to není třeba souběžka. Jasný, tak zpátky 71. Za deset minut už je tam 71 nebo 21, ach jo, už to neřeším. Ve stejné fázi pak byla najednou druhá SPK 37 navíc (domalovávání a přehodnocování v Makotřasech D2). To už jsem se ani neptal kdo to na co ukecal, a vysvětlil Míše, že rozhodně musí být dvě.
I přes to se mi celé dvoukolo líbilo a velké díky celému pořadatelskému týmu. Míša se ukazuje jako velice plodný autor, jen bych vzal velice s rezervou její volání na diskuzi, že rozhodně nestavět půl roku dopředu. A i když ona už loni přesvědčila, že dá v šibeničním termínu soutěž dohromady, myslím, že většiny z nás ostatních se to netýká.
Tak čau v roce 2016.
ČLÁNKY NAŠÍCH DOPISOVATELŮ