Tak jsme se s Jardou dohodli skoro na poslední chvíli, že spolu pojedeme Prasátko. Protože nerad naviguju, tak jsme nechali rozhodnutí čím pojedeme a v jakém gardu na počasí. Bude-li vedro, budu řídit své auto s klimou, nebude-li vedro, budu navigovat v Jardově feldě. Sice mě mrzelo, že tam musím autem, protože na čepu mají mojí oblíbenou Holbu, kterou se prasátko dobře zapíjí, ale nakonec se ukázalo, že jsme udělali dobře.
Protože byla původně naplánovaná přednáška o BOAS v ČSSR a přilehlých socialistických zemích s přezkoušením, měl jsem s sebou nějaké staré itineráře z Československa a ciziny (Kisújszallás, Pécs, Charkov, Berlin, Dresden, Kędzierzyn-Koźle), nad kterými jsme s pamětníky zavzpomínali. Největší úspěch ovšem mělo objevení dělené slepé mapy ve starém itineráři z českého mistráku.
Přejímka byla do 9:30 a tou dobou měl Jarda přijet. Ovšem zazvonil mobil a Jarda mi hlásí, že dojel k Mělníku, kde mu odpadla od chladiče hadice i s vývodem a že se na vrakáči snaží získat náhradní chladič. Tudíž nepřijede. To, že pro něj dojedu odmítl s tím, že musí auto zprovoznit. Tak jsme se dohodli, že dorazí do Račiněvsi až mu auto zase pojede. To se povedlo těsně po 11 hodině, takže jsme hned za poslední posádkou odstartovali i my, ovšem mým autem , protože to Jardovo nebylo 100% pojízdné.
Itinerář první etapy byl velmi hustě popsaný pohádkou, která ovšem byla dole přeložena do tří řádků reálného Zlivu. Důležité bylo dodržovat v etapě několik pravidel (čti vložených iti). Nejdůležitější bylo asi třetí pravidlo: vjeď jedenkrát do každé jednosměrky. Nejde-li to (závora, brána,.. ) jeď na další možnosti odbočení ve směru v jakém byla jednosměrka. Tady se při troše nepozornosti dalo nasbírat pár bodů. Dále to chtělo všímat si šipek na vozovce a vědět, jak se míjí hospodářská budova vpravo.
Dojeli jsme do Terezína, kde byla skoro standardní zručka. Standardní nebyla jenom v tom, že se jelo jenom jedním směrem a ze čtverce musel jeden člen posádky dosprintovat 90m k časomíře. Jarda v pantoflích odmítl sprintovat, tak jsem musel v sandálech běžet já. Odnesl jsem to jenom tím, že jsem sotva večer došel z garáže domů. O tom, že takovéto sportování bez rozcvičení není úplně vhodné, svědčí i jeden úraz, ke kterému na zručce při běhu došlo.
Následoval POMZ. Tady jsem Jardovi kladl na srdce, že záleží na každém slovíčku. Ještě nikdy se mi POMZ na Prasátku nepodařilo zajít čistě. Začátek byl jednoduchý, počítala se prkna, ze kterých byly vyrobeny lavičky. Trochu nás zarazila průchodka 8, která byla uprostřed asfaltového chodníku zatížená dvěma kameny. Věděli jsme, že se bude brát i nazpátek, tak jsme řešili jestli to větší, spodní kolečko neukazuje jenom jeden směr, ve kterém se má brát (nazpátek už tam nebyla a údajně tam neměla být vůbec). Nepřehlédli jsme tři prkna v autobusové zastávce. Včas jsme před mostem přešli na druhou stranu, takže jsme nebrali nastrčenou SPK 26. Došli jsme na náměstí a řešili, jestli kostel Vzkříšení Páně je taky posádkový. Jiný tam kostel v okolí nebyl, tak jsme ten letopočet riskli. Další problém jsme měli s chlupaticí za pomníkem m. J. Husa. První křižovatka za ním má při podrobném zkoumání pět chlupů. Tak jsme hledali tu železnici na dalším kříži v chlupatici. Ona to nakonec nebyla železnice, ale přechod pro chodce. U další sochy jsem změřili velikost boty 57cm a jali se přepočítávat do velikosti EU. To se nám nepovedlo. Nepovedlo se to ani staviteli ani nikomu jinému, takže všichni měli nakonec 30TB. Došli jsme do jednosměrné ulice, ke stromu a řešili, jak se dostat k bráně v hradbách. Za stromem doprava po trávě? Chodit se má jenom po chodníku. Tak jsme špatně vylosovali strom s průchodkou 4, ke kterému se ovšem odbočilo před značkou slepé ulice. Chtělo to udělat za správným stromem ještě dva kroky a všimnout si brány vlevo s otočnou průchodkou 5.
Zase jsme nebyli dostatečně bdělí a ostražití. Dále jsme jenom řešili, jestli k šipce na pojízdném poutači musíme dojít přes silnici a jít dál po pravé straně. POMZ jsme zakončili v automuzeu, kde jsme po velmi podrobném zkoumání tištěných materiálů u jednotlivých exponátů našli správnou cenu Š110R na velkém nápisu na zdi.
Jak již bylo v řečeno v iti první etapy, proč bychom letos nemohli jít ve stopách jiného zvířete nebo tvora. Druhou etapu jsme na fotografiích následovali něco mezi veverkou, želvou a brontosaurem. Až posléze jsem zjistil, že jsme honili Pokémona Chemandera . Hledalo se tradičně 10 obrázků, které jsme všechny tradičně objevili až při druhém průjezdu. Takže jsme si jako vždy, objeli etapu tam, zpátky a tam.
V cíli jsme se ještě museli vypořádat se soutěžními prvky. Jarda se snažil spravit svoje skoro nepojízdné auto, takže mi pomohl jenom s foukacím slalomem. Na čtyřprvek s kolem a kanystrem jsem si musel půjčit z dnes konkurenční posádky svého standardního navigátora. Přestože škodil, jak mohl a v prvkách docílili výsledku o 1 bod lepšího než my, celkově jim to nepomohlo.
A nakonec došlo na to prasátko a Birella místo Holby.
ČLÁNKY NAŠÍCH DOPISOVATELŮ