Lepší úvod než pojednání „Mistr stavitel se vrátil“ od Pavla Kopečka nenapíšu, tak si ho nejdřív znovu přečtěte.
Pokračuji tedy s jízdou zručnosti. Pořadatel přišel s dobrým nápadem časového příjezdu pro vzdálené posádky, takže jsme moc na startu nečekali. Pořadí prvků bylo netradiční a garáže nebyly v ose slalomu, takže se do nich muselo dost nadjíždět. Motivace ale byla veliká, první cena byla úžasná třílitrová láhev jindřichohradeckého rumu s kaprem na etiketě. Jediná šance byla jet na plný pecky a přitom čistě. Vyšlo mi to. Radek Z. byl rychlý, ale neodpustil si chybu a Milda V. a Jarda H. zase byli tuším bezchybní, ale o něco pomalejší.
První etapou začal úžasný návrat o 10 let zpět. Hlavní mapa M50, málo detailů a hodně plánků. Že se nejezdí na milimetry jsme zjistili hned na první odbočce za bodem A, kterou jsme projeli a čekali někde otočnou. Po kilometru jsme to vzdali a otočili se s poznáním, že tak to autor nemyslel. Horní Pěna celkem seděla, jenom na konci reálu se nám moc do poloprázdného rybníka nechtělo. Poslední pytlík v Otíně opět neseděl o více než milimetr, ale následná slepka se musela měřit přesně, protože nás vyhnala z mapy. Návěští vložáku vodního toku Řečička nás povodila po obchvatu, ale po posledním odbočení jsme skončili v blátě u zavřené brány. Tady to autor taky nemyslel. Na konci další slepé mapy to chtělo zůstat na hlavní a vyhnout se nastražené živé na parkovišti. Nejvíce starostí jsem měl s poslední podmínkou kótu míjejte vlevo, nakonec jsem se otočil proti směru otáčení doufajíc, že by to tam přeci jinak nebylo.
Vložák za dejkou rovně mi naznačil odpověď na diskuzi, na které straně mají být značky. Zákaz vjezdu do jednosměrky byl sice vlevo, ale přeci tam nemohu vjet.! Takže stejně jako dnes uvažujeme logicky a podle záměru toho, kdo značky osazoval a nebereme u silnic označené stezky pro chodce nebo cyklisty, musíme uvažovat i značky ostatní. V podstatě stejně se ubírá i diskuze na stránkách. Například u Dužova parkoviště je zřejmé, že zákaz se nevztahuje na hlavní silnici. Proč u Zdeňka minulý týden přemýšlím, jestli odbočení vpravo je jednoznačné, když v případě reálné jízdy bych stejně rovně nejel.
Zbývající dvě etapy se nesly ve stejném duchu jako etapa první. Nejdříve ale přišla chybička autora, kdy podmínka po přejetí řeky byla splněna až v zadané kótě. Řekli jsme si, že to jinak nejde, někteří to ale začali přehodnocovat a hodně ztratili. Na konci druhé etapy nám pomohli Jíšovi, Zdeněk nám sice nejdříve nenápadně stínil v Jarošově na nádraží při nájezdu na rampu ale Jana mi pak ukázala, že jsem nedoměřil poslední slepou mapu. Hodně se dalo ztratit na začátku třetí etapy, kdy nedoměření kratší varianty přes kótu 488 stálo 300 bodů. Na konci si nás vyfotila nějaká fanynka v Blažejově. Žádná zóna tam tuším nebyla, i tak jsme jeli rozhodně pomaleji než třicítkou, spíše dvacet. Evidentně paní neměla strach o ty pobíhající děti u cesty, které se na nás přišli koukat, spíše neměla co dělat. Poslední možnou fintu jsme vůbec nezabrali a naštěstí to nenapadlo ani autora tratě. Na špatné měřítko M25 u posledního plánku v Hospřízi jsme měli zareagovat a hledat odbočení z hlavní o několik stovek metrů dále. Ale ani jsem neťuk.
A závěr? Jak psal Pavel K., pan stavitel se vrátil. A s ním i cesty plné bláta, které zde občas bývaly. Mapy byly ručně upravené, především padesátky se jezdí spíše pocitově, stejně jako plánky, které sice pocházejí bůh ví odkud, ale jsou milé. Jenom je škoda, že ten nádherný pohár je putovní, a budeme ho muset za rok vrátit a znovu o něj bojovat. Už teď se těšíme.
ČLÁNKY NAŠÍCH DOPISOVATELŮ