Zdeněk s Míšou připravili dvě různé soutěže. Míša v noci postavila soutěž, v které hodně rozhodovala mapová příprava a najíždění, a jak říkal Radek (Zdrubecký), to je tak pro vás starý mapaře a hračičky jako jsi třeba ty a Pavel (Kotina). Stará mapa kolem Veltrus byla nostalgickou vzpomínkou na staré časy, v obci Zlosyň jsem snad po 10 letech vytáhl světlo pro prosvícení map. Nic moc to tam nesedělo a jelo se podle citu. Ve dne se zase už téměř nemapovalo, ale navigátoři museli být naopak rychlí a přesní v řešení, soutěž rozhodovali na vložácích řidiči a jejich úsudek.
Vtrhl jsem do jízdy zručnosti jak utrženej, ale všechno padalo, nakonec jsem vynechal i branku ve slalomu. No nic, tady se snad nebude rozhodovat. Sedm vložáků v první etapě, tři podmínky, ale jen jeden detail. Jak může někdo postavit soutěž bez detailů ?? První kilometry po startu jsem byl hodně nejistý, první dejka v soutěži tomu moc nepomohla. Skončili jsme na sídlišti ve slalomu mezi auty. Pak to začínalo odsejpat a najednou zase v Postřižíně dvě SPK za sebou na jednom otočení. Proč? A pak zoubek v mapě u Kozomína bez plechu a policajti na blikačkách u Radka. Stále jsem přemýšlel, co dělám špatně. V Úžici před námi někdo blbě zastavil. Hned jsem mu vynadal, proč zdržuje. Lada řekla:“ Je tam dvanáctka.“ U chodníku stála dodávka a za ní stály plechy, sice byly oba vidět, ale na poslední chvíli. Tak jsem se v duchu zase řidiči omluvil. Někteří to štěstí neměli a plech přehlédli. Začal jsem si věřit v následné kótě 102, kde jsem rychle pochopil fintu a trochu jsme se na trati chytli. Pak přišla mapová perla, stará mapa přes Veltrusy. Stejně jako ve Zlosyni, což byla předcházející vesnice, i tady se muselo podle citu při nájezdu do kóty 149. Pak do kóty 101, to byla poctivá stará mapařina a i v dnešní době navigací to nebylo jednoduchý. Začátek do druhé etapy mi moc nevyšel. Nějak jsem si vsugeroval, že bod A je první vynesený a hurá do něj. Přes bránu to nešlo a tak jsem si ho nadjel z druhý strany, aby mi tam došlo, že to tam nesedí a vlastně, že přes ten bod A nemohu. Ale první dva plechy jsem si nevymazal. Pak přišla technická perla v noci, nejkratší průjezd přes body B,C,D, což znamenalo nadjet bod C z druhé strany. V obci Olovnice jsem si vybral svoji „typickou“ chybu, kterou udělám u Míši maximálně jednou do roka a to přepsaná průjezdka. Místo SPK 35 jsem napsal 36. Ale tady mi pak pomohl nějaký šílený domorodec, který rozházel průjezdky po celé obci, úsek se musel zrušit a my to měli jen za šedesát. V cíli jsme brali 37 minut, což bylo docela dost. Poslední etapa už byla taková rychlá, spíše o pozornosti. Ale měla svoje záludnosti. Byla to taková příprava na denní etapy.
Denní soutěž byla jiná. Mapy byly kreslené, jednočarové. Zdeněk si vystačil s minimem podmínek, vložáků a detailů. Ale vložáky byly netypické, návěští značek zákaz odbočení či hlavní silnice se táhly celými etapami. Neustále jsme přehazovali mapy a přehodnocovali. První etapu jsme zajeli velice rychle, vše nám sedělo. Ve druhé a třetí jsme se zasekli při výkladu co je a není jednoznačný výjezd a nepřesnosti v obci Vrbice kolem opáskovaného paneláku. Se Simčou jsme se řezali všechny tři etapy, nějak jsme jezdili spolu. Většinou teda jsme se pořád potkávali, v jednom okamžiku téměř doslovně. Nejdřív jeli před námi a pak přehlédli značku hlavní silnice. My odbočili správně. Při výjezdu na hlavní jsem hlásil, že zprava dobrý, ale Lada najednou prudce zabrzdila a já obtiskl čelo na přední sklo. Otočil jsem se dopředu a půl metru před námi placka Audi a vysmátý Jura. Chtěli si to najet z protisměru. Obdivuji, jak to s Ladou zastavili. O pořadí mezi námi na prvních dvou místech rozhodlo štěstí. My jsme přehlédli jednou hlavní silnici, ale plech byl zase daleko, takže jsme tolik neztratili a ušetřili čas. Nakonec řešení vložáku na náměstí v Roudnici, kdy Jura odbočil po pravé zase hned doleva dolů a my si odjeli pro dva plechy (SPK 38,19) přes Labe, nás umístilo na prvním místo. Při cestě domů jsme si některá sporná místa projeli a musím říci, že často měl autor pravdu. Ta první cesta za odbočením při cestě do 101, kterou zajel čistě jen Petr Černý a s chybičkou Pepa Pivoňka byla úplně jasná a odbočení ke gymplu pro SPK 64 také. I můj problém, jestli třicet metrů dlouhá slepá komunikace je či není jednoznačná, najednou pro mě nebyl tak jednoznačný, jak jsem si myslel.
Byly to dvě kvalitní a jak jsem už psal, dost různé soutěže. V noční etapě by se dala rozpitvat nejedna další finta, hlavně první a druhá etapa jich byla plná. Ve dne bylo zajímavé nejedno návěští vložáků, nevím, jak to Zdeněk sladí vždy s itinerářem. Trochu mě mrzí, že se Zdeněk nevyřádil na spojených detailech u Kauflandu. Mohlo to tam být zajímavé. O chybách bych nemluvil, o žádných nevím. Některé různé výklady či nepřesnosti dojem a kvalitu soutěže neovlivnily. Celý tým organizátorů odvedl dobrou a kvalitní práci, výsledky byly včas, ubytování dobré, jídlo chutné a kafe lahodné. Autoři a rozhodčí mohou být spokojeni.
MirekP.
ČLÁNKY NAŠÍCH DOPISOVATELŮ