04.05.2018 22:05   Pohled z bedny - Rallye Šmídl Žamberk 2018

Je šest hodin ráno a budík tvrdohlavě zvoní dál a dál. Je sobota, tak proč? Vzápětí už jsme vzhůru a v rychlosti dáváme dohromady výbavu – jede se soutěžit. Máme to asi na hodinu a půl cesty. Cestou vzpomínáme na předchozí ročník, který by se dal shrnout jedním jediným slovem – fiasko. Celou třetinu druhé etapy jsme tehdy museli odpískat, protože nám hrozila časová diskvalifikace.

Je osm hodin a jsme na místě jízdy zručnosti. Je postavena pro nás docela netradičně, protože se garáží nezačíná, ale téměř končí. Na to, že jedeme naším Grand Citrónkem, je to jízda velmi svižná. No, ale nepříliš přesná: čtverec snad o dva centimetry, garáži jsme zbořili zadní stěnu a zadní doraz nedáme nikdy. Ještě se pobavíme jízdou několika dalších posádek, přičemž jedna z nich je odhodlaná si kužel odvézt sebou jako suvenýr – a pak už přejezd na přejímku a na start.

Posádek se do všech tří kategorií sjelo požehnaně a tak se předpokládaná doba startu posouvá. S naší 102 jsme určeni startovat jako první - než se ukáže, že cvičně pojede taky Petr Mašek a vyjede ještě před námi. Krátce před tři čtvrtě na jedenáct dostáváme podklady pro první etapu a vyjíždíme. Vložené itíky se ukáží být alfou a omegou správného průjezdu pro obě etapy. Lebedíme si, jak nám to všechno vychází až do sekvence vilové čtvrti u Penny (tam, co se minulý rok zběsile přečíslovávaly kóty). Pořád máme radost, jak nám to všechno vychází – jenže pak přijíždíme podruhé na živou a paní obsluha konstatuje, jak jsme rychlí. A od té chvíle potkáváme ostatní shellácké posádky ve všech ulicích v protisměru. Dodnes si říkám, že to za 320 TB vlastně bylo ještě levné. Mimochodem, tu jednu jedinou značku hlavní silnice, která nás rozhodila, jsme sice viděli, protože jsme si přímo u ní zastavili pro naplánování dalšího úsek – ale neuplatnili. No nic. Protože nás Vláďa při diskuzi varoval, že asi tak do třetího políčka pojedeme hodně dlouho, ani moc nepanikařím, že je čtyřicet minut v prachu a my tu kótu 101 ne a ne odškrtnout.
Vilovka je konečně za námi a míříme do kóty 103 a dál. Tento rok jsme si extrémně hlídali všechno dopravní značení a tak jsme například před dojetím do kóty 113 nepřejeli plnou čáru, přestože mapový průjezd po splnění vložáku hlavní silnice naznačoval, že z obytné zóny máme jet doleva. Čas ale trochu ztrácíme, protože Libor chce vidět, kam by nás jízda odbočením přes plnou dovezla - no jedno falešné V tam bylo.

Spokojeně pak plníme kótu 105 a plánujeme dojezd do kóty 109. Protože nechceme delší trasu s přetahovákem směrem do Hejnic, vymyslíme levou v kótě 108 – načež zjistíme, že náš krásný plán je narušen zákazem vjezdu. Jedeme se tedy otočit, neboť kvůli mapovým výjezdům je jasné, že do 109 musíme přijet od jihu a že nás ty Hejnice tedy stejně neminou. Ve chvíli kdy 109 konečně škrtám, hlásím, že čistý čas nám došel a jedem na trestný. To by neměl být zas takový problém. Cesta do časovky je sice poněkud kroutivá a ne zrovna hladká, ale k časovce se i tak blížíme rychle. Na chvilinku se necháme zmást živou kontrolou, kterou míjíme po levé ruce, ale je jasné, že neodpovídá nákresu detailu a tak po chvíli hlásím pravá do časovky. Naštěstí tak dlouho koumám, jestli ten tvar odpovídá, až si konečně v detailu všimnu přetahovací šipky a jedeme dál. Minuty běží, konečně, na benzince otočit, vzít Z z potoka, W na hlavní a teď už opravdu do ČK1. No čerpali jsme, ale na nás ani ne 20 trestných minut – vlastně máme dobrý pocit.

V časovce se mimo jiné potkáváme s Petrem M. a dovídáme se, proč že jsme se tak dlouho potkávali v začátku etapy v protisměru. Polévá mě horko a začínám počítat možné trestné. Odhaduju to na 500 TB jen za ten úsek ve vilovce u Penny.

S nedobrým pocitem bereme podklady pro druhou etapu a jedeme směrem, který udává detail. Jedeme do 201, řešíme vložáky – a ejhle, soutěžní úkol rozpoznávání zvířat. Tedy, nejenom, že mi všechny figurky připadají stejné, ale hlavně se mi z hlavy vykouřily všechny názvy zvířat. Závěrečné „kráva“ ze mě vypadne po minutě úporného osahávání, sláva, máme je všechny. Už zase máme odjeto nějakých dvacet minut a pořád jsme u políčka číslo 2, kóta 205 se blíží. Než tam dojedeme, prohlédneme si Českou Rybnou z druhého směru a pak hurá kolem statku zpět na jih. Pro jednou řeším každé políčko iti úplně samostatně, takže řešení 205 a dál na SM nás zase tlačí do Hejnic. A pak nás čeká Bohousová.
Přiznávám, že dodnes nevím, jak jsme tu 203 a hlavně živou za ní trefili. Mapový tvar křižovatek od mostu za kótou 219 jsme zkusili hledat asi pětkrát, stihli jsme se pohádat asi třikrát, a spálili jsme na tom dalších dvacet minut času, přičemž jsme si zajeli do 211 pro jistotu asi dvakrát navíc. To už jsme přemýšleli o tom, kolik etapy budeme muset odepsat letos. A přitom se nám ty itíky tak líbily.

Přichází rozhodující chvíle – chceme daleko do kóty 210. Vidím dva průjezdy a oba se mi vejdou ne do 20% tolerance při porovnání délek, ale do 10% a dokonce do 5% - no prostě, je to stejně horem i spodem. To stojíme v kótě 219. Fakt, že tam vždy musíme zatočit a tudíž je jediný možný výjezd jen na jih, nás stojí dalších alespoň pět minut. Slyším hlasitě tikat hodiny a s hrůzou sleduju, jak daleko vlastně máme přejíždět. Co na tom, že reálnou i mapovou chlupatici dáváme s přehledem a moc se nám líbí, jak je ta reálná pěkně kombinovaná s vložáky. Teprve když odškrtávám bod B, začnu zase volněji dýchat. Sice jedem už zase na trestné minuty, ale hele, ono to vypadá, že tentokrát uvidíme celou trať.
Vtípek s kótou 225 a podmínkami jsme vyřešili, vymysleli jsme moc pěkně všechna odbočení, a šťastní, že jsme projeli celou etapu a ještě nám nějaký trestný čas zbude, „sežrali“ jsme staviteli ten poslední chytáček. Odbočíme přece naposledy v 226 doprava a pak nejkratší cestou do cíle, hurá. Před námi jede Zdeněk Jíše – a jede to jinak. Odkud to jede, a proč? No dalo se na to odbočení vpravo holt přijet menším čtverečkem. Tak si do cíle vezeme dalších 120 TB. Teprve v cíli se při kontrole průjezdek dovídáme, že cestou do 210 byla mapová křižovatka trochu jiná, než jsme ji rychlým průjezdem viděli my, a nabrali jsme tam dalších 60 TB.

Pominu-li čas, celkově jsme z celého průběhu měli pocit, že to bylo vlastně docela fajn a moc chyb jsme neudělali. Takže jsme vyvozovali, že ostatní jeli také tak dobře – a bůh ví, jak dopadneme. Vyvěšení výsledků mě tak naprosto šokovalo. Ne, pod 1000 TB celkem jsme to nedali a to je naše soukromé měřítko úspěchu bez ohledu na umístění, ale 1200 nebylo zas tak daleko.

Doma jsme ani po týdnu nenašli místo, kam postavit putovní pohár a tak stále ještě putuje i po našem domě. Strašně moc se ale těšíme, že ho příští rok povezeme do Žamberka, abychom si zase zasoutěžili.

Veliké díky Vláďovi a celému realizačnímu týmu za nápaditou trať, skvělé zázemí a bohatý program.

autor příspěvku: TerezaP