Se závody AOS jsme se seznámili teprve loni díky našemu jinému koníčku Geocachingu. Na akci v Polepech pořádanou v rámci něj jsme se dlouhodobě připravovali, přesto však do závodu vyráželi s mnoha pochybnostmi a nejasnostmi ohledně základních principů. O co větší pak bylo naše překvapení, když jsme kategorii Hobby vyhráli? Vzhledem k tomu, že se jednalo o naše první vítězství v jakémkoliv sportu či soutěži v životě, patřičně nás to namotivovalo, a proto jsme se hned za několik měsíců zúčastnili soutěže v rámci Podřipského prasátka. Umístění v horní polovině tabulky velmi potěšilo, neboť oproti Hobby zde obtížnost dosti narostla, následný zimní závod v Přestanově však přinesl studenou sprchu - dojezd do cíle 45 minut po limitu, nepochopení mnohých zadání a 3. místo od konce.
Se smíšenými pocity jsme se proto v letošním roce (opět v souvislosti s Geocachingem) přihlásili na Hrušovanskou Plotičku, opět do kategorie Hobby. V místním restauračním zařízení na nás (neboť se jednalo o náborový typ akce) čekala nejprve dobře zpracovaná prezentace ohledně základních pravidel závodů a bez delších časových prodlev se vyrazilo na trasu. Ta - pro nás netradičně - nezačala hned jízdou zručnosti, na kterou se vždy těší i se jí obává náš řidič, ale navigací do první kóty. To mě jako navigátora nejprve trochu mátlo, neboť dojezd do zručky nebyl označen nikde v itineráři, ale ihned po nalezení nejkratší trasy bylo jasno - vedla totiž nejprve právě přes lokalitu označenou v mapě jako místo konání zručky. Druhou pochybnost na startu pak představoval vložák "Za každou značkou STOP se dej poprvé vlevo". Moje naplánovaná trasa totiž měla bez ohledu na uvedenou značkou vést vlevo tak jako tak, takže jsem začal pochybovat, zda nemám jet vlevo ještě někam jinam (ne že by bylo kam) a pak teprve znovu přeplánovat trasu. Zkušení závodníci by se nad tím asi nepozastavili, nicméně nám to přišlo jako nějaký chyták, se kterým si neumíme správně poradit. Nutno říci, že obdobná situace se v průběhu závodu opakovala asi ještě třikrát, což naši nejistotu ve správně naplánované trase ještě zvýšilo, nakonec ale zbytečně, neboť jsme průjezd zvolili správně.
Po příjezdu na jízdu zručnosti (resp. ještě předtím při nastudování jejího průjezdu) se náš řidič zhrozil - jednalo se totiž zatím o nesložitější manévry, které jsme dosud jeli. Řidič si sice doma poctivě trénoval jízdu mezi překážkami popředu, dorazy při "parkování" a především zastavení předním kolem na čtverci, které mu dosud nikdy příliš nešlo, zde ale přišla eventualita, se kterou nepočítal - jízda mezi kužely pozadu. A také to bohužel bylo vidět - zatímco většina manévrů byla zvládnuta plus mínus bez problémů, ona jízda pozpátku se příliš nedařila. Výsledkem toho bylo, že jsme se často zastavovali, v jednom případě dokonce povalili kužel, no prostě žádná sláva. Ve výsledku jsme ale ve zručce skončili zhruba uprostřed výsledkového pole, takže evidentně jsme na tom s problémy nebyli sami. Řidič si ale svoji nepovedenou jízdu vyčítal ještě po zbytek závodu.
Po opuštění jízdy zručnosti mohla začít dopolední navigační část, kterou jsme proplouvali bez větších problémů s přesným chápáním toho, co po nás stavitelé trasy chtějí. Není se ostatně čemu divit, neboť byla vymyšlena pro začátečníky pro osahání základních principů, což beze zbytku splnila. Přesto nás na ní čekal zážitek z celého závodu nejsilnější. Při odbočení na zpevněnou cestu (něco mezi polňačkou a silnicí třetí třídy) se totiž proti nám vynořilo auto místního obyvatele, který na nás již zdálky posunkoval, ať zastavíme a stáhneme okénko. Sice neradi (jsme přeci v závodě!), ale vyhověli jsme. Z domorodce se okamžitě vyklubal fanatický ochránce svého majetku, který bez toho, že by se pokoušel zjistit, "co a jak" na nás hned vulgárně spustil salvu dotazů, zda si uvědomujeme, že jedeme nelegální závod, že se nacházíme na soukromé cestě a že na nás okamžitě zavolá polici. Snaha z naší strany vysvětlit, že se musí obrátit na organizátory, že toto je řádně nahlášený závod apod. místňák vůbec v potaz nebral, proto jsem se nakonec rozhodl vytáhnout svou nejvyšší kartu. Jelikož mám právnické vzdělání, snažil jsem se milému pánovi vysvětlit, že daná cesta skutečně není jeho soukromou, nýbrž zcela běžnou veřejnou komunikací, po které smí jezdit každý. To však byla pro něho poslední kapka - ještě na mě na rozloučenou zařval: "Tak jdi do p....e, ty právníku!" a v oblaku prachu za kvílení kol vyrazil dál - zřejmě hledat tu policii. Jak jsme se později dozvěděli, měl snad dalším závodníkům za námi svým vozem cestu již přímo zablokovat, čemuž jsme jen se štěstím unikli, přesto se nás o chvíli později dotkl ještě jiný jeho čin.
O kus dále v mapě jsem si totiž povšiml, že komunikace, po níž jsme měli jet, vytváří tvar trojúhelníku a sic nejkratší trasa vede po jeho přeponě, není tato jako mapová zakreslena, a musí se tedy jet po obou jeho odvěsnách. V tomto smyslu jsem proto instruoval řidiče a vyrazili "oklikou" po nich se zadostiučiněním, že jsme tento chyták objevili. Obě odvěsny se však nalézaly v poměrně strmém kopci a navíc mezi sebou svíraly dosti ostrý úhel, které bylo obtížné projet bez zničení podvozku auta, takže v tu chvíli muselo organizátorům asi dosti zvonit v uších při našich námitkách na tento nerozum. O to divnější však bylo, že ani na jedné z těchto komunikací nebyla umístěna průjezdka a dokonce ani žádná falešná nelákala nepozorné jezdce jet po přeponě trojúhelníku. Důvod jsme se dozvěděli v cíli etapy - domorodec totiž mezitím stačil odklidit průjezdku umístěnou jako přetahovačku právě na oné přeponě, takže nejen, že nám tato následně chyběla v jízdním výkazu, ale navíc jsme si mohli ušetřit nebezpečný průjezd po dvou již zmíněných komunikacích, když plánovaná trasa skutečně měla vést přes nemapovou komunikaci.
Zbývající část etapy dopolední již proběhla bez větších komplikací (snad s výjimkou nesplněného lehkého úkolu na trase kvůli neznalosti základních matematických pravidel) a už tu byl oběd a příprava na druhou odpolední etapu.
Ta započala další "jízdou zručnosti", tentokráte ale jen pomocí očka na násadě od koštěte kolem "trasy" tvořené kovovým zakrouceným drátem - na co nejméně doteků. Ani zde se nám příliš nedařilo, proto jsme netrpělivě vyčkávali další navigační části soutěže. Zde organizátoři zcela správně přitvrdili na obtížnosti, aby prověřili vše, co jsme se během teoretického výkladu i praktické jednodušší dopolední etapy naučili. Jedním z chytáků byl reálný pokyn "za DEJkou L", který nás dovedl na křižovatku s jednou asfaltovou cestou vedoucí přímo a druhou asfaltovou cestou směřující vlevo. Pamětliv pokynů jsem si na tomto místě uvědomil, že "vlevo" (či "vpravo") znamená vždy "CO NEJVÍCE vlevo/vpravo" a uviděl, že ještě více levější cestu představuje slepá nezpevněná ulička. Vydal jsem tedy pokyn řidiči, ať se jí vydá v očekávání skryté průjezdky. Protože jsme se jí však nedočkali, odsoudil jsem svoji úvahu do oblasti omylů a znovu instruoval řidiče otočit se a následně se vrátit zpět vlevo na původně zamýšlenou asfaltku, kam ostatně jezdili i všichni ostatní závodníci. Až v cíli jsem zjistil, že mé tušení bylo správné - ona asfaltová levá totiž naopak obsahovala falešnou průjezdku, což nás stálo zbytečné trestné body navíc. Poučení pro příště - více poslouchat své instinkty.
Další část etapy znovu probíhala bez větších problémů, ovšem až do chvíle, kdy jsme měli absolvovat "chlupatou čáru". Ta mi při minulých závodech nedělala žádný problém, zde však představovala snad nejtěžší součást celého závodu. Prvním problémem bylo již nalézt její samotný začátek. Pro nás AOS pulce byl sice v mapě vyznačen, bohužel ale v takovém měřítku, že se mi jej nepodařilo ani při sebevětší snaze s jistotou určit. A ani poté, co jsme na místo dorazili, se situace nezlepšila - křižovatky vůbec neodpovídaly, některé cesty vedly do dvora, což se normálně jako cesta nepočítá, zde jsem si tím ale nebyl tak zcela jist atd., takže brzy jsme zůstali naprosto nezorientovaní uprostřed vesničky, aniž bychom tušili, v které části čáry se zrovna nacházíme. Proto byl z mé strany vydán pokyn, že se jí nebudeme i přes jistotu postihů dále zaobírat a vyrazíme do další kóty. To se nakonec ukázalo jako prozíravé rozhodnutí, neboť s touto částí bojovaly více méně neúspěšně i ostatní posádky.
V druhé etapě pak přišel i kritický okamžik naší posádky, a to po dalším soutěžním úkolu, tentokráte spočívající v odhadu šířky našeho auta a jeho projetí mezi dvěma tyčemi. Přiznám se, že jsme zadání příliš nepochopili, zřejmě jsme si měli nechat pravidla lépe vysvětlit, každopádně výsledkem bylo zcela zbytečných 23 trestných bodů, které nás však víc než ony samé poškodily na morálce. V důsledku mírně rozjitřené atmosféry v autě jsme totiž nejprve přehlédli jednu průjezdku (k ní jsme se ale naštěstí dodatečně vrátili), ale především nesoustředěnost navigátora (tedy mé osoby) způsobila nesplnění podmínky "v sudé kótě se dej poprvé vlevo", a to přesto, že sudá kóta byla v mapě pouze jediná, a to ještě námi na počátku etapy řádně označená, abychom na podmínku nezapomněli. Tedy dalších několik desítek přičtených bodů, ke kterým nemuselo dojít.
Zbývající část etapy již naštěstí nepředstavovala žádnou větší mentální výzvu (vzpomenu snad jen pro příště dávat si pozor na to, zda je zatáčka na mapě vykreslená skutečně dokulata jako ve skutečnosti, či naopak pod pravým úhlem značícím schovanou průjezdku za stromem) a už tu byl cíl. V důsledku vědomí si několika chyb (a s předpokladem dalších dosud nerozpoznaných) jsme neočekávali žádné zázračné umístění, proto když se konečně objevily první průběžné výsledky, v našem případě s umístěním na 2. místě, byli jsme více než spokojení. Ale protože je člověk tvor soutěživý, přeci jen nás i přes pěkné umístění mrzelo, že první a druhé místo dělí necelých 100 trestných bodů. Právě v takovém okamžiku si člověk vyčítá ty chyby, o kterých věděl, že je udělal a nadává si, že nebýt jich, skončil by až na vrcholu stupně vítězů. Soutěž však ani v tomto okamžiku ještě neřekla své poslední slovo. Následovalo totiž několik uplatněných námitek z řad ostatních soutěžících, druhý přepočet (my stále druzí) a konečně třetí přepočet, který nás...........dovedl až na onu vysněnou metu. Nemusím asi více vysvětlovat, že naše radost byla ohromná, o to více, když jsme byli takto napínáni až do poslední chvíle. Přes naše vítězství nám bylo ale nakonec líto kolegů, kteří celou dobu byli vedeni jako vítězové a teprve v poslední chvíli s námi prohráli - a to taktéž o necelých 100 bodů.
Závěrem pakliže mohu zhodnotit, byl závod nachystán organizačně perfektně, z hlediska chytáků zajímavě a z hlediska dalších soutěží zábavně, dokonce jsme tentokráte ani nezažili tradiční již očekávané prodlevy při počítání výsledků. Proto nezbývá, než organizátorům i ostatním soupeřům poděkovat za pěkně strávený den a snad zas někdy v některém z dalších závodů, tentokráte již asi v kategorii Shell.
Kroupovi, posádka 116
ČLÁNKY NAŠÍCH DOPISOVATELŮ